Zážitky po smrti a šíleně inteligentní matky

Tušila jsem, že Den D bude zážitek, ale zážitkové pohřbívání mě zaskočilo. Stejně tak jako možnost posmrtných příjmů z reklamy na mém náhrobku. Doteď jsem o tom nepřemýšlela. Je to jistě obor novátorský, díra na trhu a obchodní příležitost pro silnější nátury. Jsem-li pod drnem, zážitky jsou pro mě over. I když, pokud by projekt pracoval s předpokladem života po životě, dal by se rozvinout zážitkový business nejen pro pozůstalé, ale i pro ty, co si chtějí užívat i na onom světě. V tom případě bych doporučovala 100% platbu předem, jinak hrozí vysoká míra nedobytných pohledávek a posílejte pak exekutora na Olšany, řada 16, hrob číslo 6.

Ohledně programu pro děti, vím, že Michal R. argumentoval tím, že každá inteligentní matka by měla vymyslet program pro své dítě. Ač je to už dlouho, i já jsem byla na mateřské, dokonce dvakrát a k těmto inteligentním matkám jsem zřejmě nepatřila. Svým dětem se tím omlouvám, musely totiž své dětství trávit s osobou ducha mdlého. Obdivuji všechny ty statečné hrdinky, které od rána do večera vymýšlí inteligentní zábavu pro své batole a jsou dokonale šťastné. Protože poté, co stavíte kostky, tleskáte, mňoukáte, stavíte pec, která spadla a ovčáci i čtveráci jedí vičku (mimochodem až v pozdním věku jsem zjistila, že se jedná o krmnou rostlinu pro dobytek!!!) i čočovičku, můžete zatoužit po tom, aby vás někdo nahradil nebo alespoň dělal tajtrdlíka společně s vámi. Proto mám pro podobné činnosti pro maminky poměrně pochopení a fandím jim, protože zůstat na mateřské a denně vymýšlet, inteligentní, rozmanitý, zábavný, vzdělávací a pokud možno interaktivní program pro vaše potomky prostě není žádná sranda.

Konečně pár slov k Jesus eshopu – Be cool, be spiritual. Nevidím v tom problém, a pokud chce kdokoliv jít na světlo boží se svou vírou a demonstrovat ji na prsou, či jinde na oděvu, proč ne. Nicméně i v božím businessu fungují stejná základní pravidla. Výrobek se musí prodávat v dostatečném množství, zákazníci musí být ochotni za něj zaplatit a na zahraničním trhu je praktické prodávat zboží pod názvem v lokálním jazyce. Takže prodej 50 kusů triček za rok je trochu alarmující, stejně tak jako fakt, že “i hudebníkům v USA se Jesus móda libila tak, že si odnesli všechno, co mohli”, mám trochu pochyby, jestli se to projevilo v tržbách. A poslední drobná poznámka. Na dotaz Michala R. jak se polsky řekne tričko, odvětil David: “Ježíš, to fakt nevím, to jste mě teda zaskočil.“  Našla jsem si to ve slovníku. Jezus, přece koszulka.

Příjemná a zábavná teta, tak to pozor!

První díl Den D za námi. Docela fajn vzpomínky na čtrnáct dnů v Brně v červenci loňského roku. Myslela jsem, že jsem byla na všechny tak hodná, i na pána se zahrádkou. Přitom vypadám v tomhle díle spíš naštvaně. Jak už jsem někde psala, klouzala mi židle a stálo mě poměrně dost úsilí udržet se ve vzpřímené poloze a navíc, kdo kromě Michala R.už seděl před kamerou. Já teda poprvé, takže člověk dělá co může. Teď jsem si přečetla na FB, že bych mohla být „příjemně zábavná teta“. Tak to pozor. Cokoliv, ale teta ne.

Skládací zahrádka do kabelky byla na mě prostě moc. Náš soused měl kdysi opravdu sekačku s motorem z nějakého domácího spotřebiče. Možná to nebyl mixér, ale něco podobnýho určitě. Ale aspoň to pan Musil zkusil.

Žárovky nebo led diody – jsem absolutně mimo. Žárovky mění manžel a netuším, jaké používá, hlavně, že svítí. Obchůdek v nákupní galerii s led diodami mě nepřesvědčil. Nicméně zajímalo by mě, z čeho pan Žáček žije. Nepracuje, příjmy nemá, vynalézá a chce žít ještě 99 let. Nulové životní náklady s.r.o., v dnešní době by takový business mohl frčet…..

Takže, chcete-li uspět, zdvojnásobte počet svých neúspěchů, jak bylo řečeno v dnešním díle. Já na tom usilovně pracuji.

P.S. Paní Synkové se omlouvám.

Z Deníku investorky

Máme za sebou polovinu natáčení Dne D, dnes ráno jedeme znovu. Zatím mix zajímavých, šílených i těžko pochopitelných projektů. Z minulého týdne za sebou máme efektní show – potenciální investici, která přišla na pořad po kachně k obědu. Kachna nás naprosto uzemnila, ale hudba, světla a randál nás zvedly ze židlí a dostaly z letargie. Jako další jsme zažili průchod branou času do sedmdesátých let, kde hrozila co-investice ze strany odborové organizace.

Společným jmenovatelem šílených podnikatelů je nepřipravenost a naivita v kombinaci s přesvědčením, že investoři jsou ducha mdlého, tudíž nepoznají, že se jim prezentuje naprostá ptákovina. Jsou tady taky takoví, kteří mluví zásadně v budoucím čase nebo podmiňovacím způsobem. „Až mi dáte peníze, rozjedu business, pokud do toho se mnou půjdete, mohli bychom společně vydělat fantastický peníze.“ Na druhou stranu jsou tady i super projekty a lidi, kteří už business mají a investoři se o jejich projekt hádají. Většina lidí z této kategorie umí stručně popsat svůj business, jeho obchodní podstatu, proč je jedinečný nebo zajímavý, na co použije peníze a jak bude obchod růst.

Nechápu jednu věc, proč na jednoduchý dotaz „Kolik jste prodal svých výrobků a kolik jste na tom vydělal peněz, následuje odpověď „Všichni si to budou kupovat a navíc nemám konkurenci. V několika případech jsme se ani opakovaně cílenými dotazy nedozvěděli, co TO vlastně je. I po zoufalých prosbách investorů typu „Vysvětlete mi to, já tomu nerozumím!“, se nedal prezentující zviklat a tvrdošíjně opakoval, že TO bude každý kupovat.

„Ale CO?“

„No TO!“

Pohled zhrzeného podnikatele mluví v těchto případech jasnou řečí. Nechápe, jak se můžeme ptát na takový blbosti, jako co je produkt a jak ho hodlá prodávat. Investor je prostě tvor dotěrný, divný a těžko chápající.

Další perličkou je, na kolik si podnikatelé cení svých nápadů. Pokud někdo žádá investory o 1 milion korun a nabízí 10% podíl ve své společnosti (která mnohdy zatím neexistuje), tvrdí, že hodnota jeho firmy, potažmo nápadu je 10 milionů korun.  Jakmile se investoři pokusí namítnout, že to je nějak moc, podnikatel chytře vyrukuje s argumentem, že to je hodnota za tři, případně za pět let, až se ten milion (co dodají investoři) vrazí do marketingu. To je většinou smrtící kombinace a následuje palec dolů.

Těším se na odpolední projekty, doufám, že jako chápající investor nevybouchnu!

Ze zákulisí Dne D

Neuvěřitelná věc.  Sedím ve studiu jako jeden z investorů reality show Den D.

Začalo to před pár měsíci. Dorazil mail, jestli bych nechtěla zvážit svou účast jako investorka. Myslela jsem si, že si někdo dělá srandu. Proč já? Po hvězdách takového kalibru jako Tomio Okamura, Ondřej Bartoš nebo brutální Michal Rostock.

Pak přišel do naší kanceláře produkční Lukáš Franta s režisérem Vladimírem Forstem. Pochopila jsem, že to fakt myslí vážně. Tak jo, proč ne, zkusit se má v životě všechno, go for it!

13. června proběhly v Brně kamerové zkoušky. Asi aby bylo jasný, že se před kamerou psychicky nezhroutíme a jestli jsme vůbec schopni na něco se zeptat. Produkční a režisér předstírají, že mají projekt a prezentují. Rozcupujeme je v zápalu nadšení, ve snaze ukázat jak dokážeme být cool investoři. „Ježišmarjá, promiňte, to nám jen tak ujelo.“ Aby se nenaštvali a nevzali si jiný investory.

Nevzali, a tak začíná první natáčecí den, 18. července 2011.

Mířím do maskérny a svěřuji se do rukou Yvety. Je dost brzy ráno, klimbám a nevěnuji pozornost tomu, co se děje s mým obličejem. Kriste Pane, to snad ne, takhle nalíčená jsem byla naposled v šestnácti a dostala jsem za to třídní důtku. Paní maskérka mě ujišťuje, že kamery a světlo sežerou skoro všechen makeup a budu naprosto přirozená. Věřím ji, jestli to tak není, bude si půl národa myslet, že mám vedlejšák u Prašné brány. (Yveta měla pravdu, je to neuvěřitelný, ale fakt to vypadá přirozeně).

Usazují nás do investorských křesel, po studiu pobíhá pán a stříká na zdi pavučiny ve sprayi. Poslední minuty, jedeme. Z režie zní „Záznam jede!“ Nad námi, vedle nás, za námi a vůbec všude kolem jsou kamery, není kam se schovat.

Je naprosto jasný, kdo z nás investorů je mazák a kdo bažant. Michal Rostock nám udílí pokyny, co máme a co nemáme dělat a ať zbytečně nemelem pantem, pokud je projekt vyložená blbost. Upozorňuji ho, že tento pořad nerežíruje, takže mlít pantem budu, jak já chci a kdy chci, ať se mu to líbí nebo ne. Michal prezentující podnikatele nemilosrdně drtí svým zvučným hlasem, někteří by po něm nejradši skočili, jeden podnikatel mu dokonce suše oznamuje, že s ním se teda rozhodně nebaví.

Naštěstí vedle Michala sedí elegantní a milá Petra Rychnovská, kdyby seděli vedle sebe dva Rostockové, většina podnikatelů by se psychicky zhroutila a v pláči by se odplížila ze studia. Petra to většinou s úsměvem vyžehlí a pak pokračuje John Vanhara. Klidným a rozvážným hlasem česko-amerického self-made- mana se ptá, kolik by svou investicí vydělal a je vidět, že ví přesně „o co go“.

Vedle mě sedí rozvážný Michal Hanus, jeho vzezření charismatického investičního bankéře z Wall Streetu dodá show patřičný šmrnc.   Skvělá informovanost a valuační zdatnost z něj dělá dokonalého investičního souseda.

Mám hrůzu, abych na někoho nebyla vyloženě hnusná, protože to není hezký chovat se k lidem hnusně. Vydrží mi to do momentu, kdy přijde podnikatel a evidentně si z nás dělá srandu.

„To si z nás děláte pr…l?!“  Ale na kamery se nemá mluvit sprostě, tak jedu jako slušná holka, ale po pěti hodinách ve studiu, pod palbou reflektorů a mazáckých výlevech Michala Rostocka o pauzách, je fakt těžký, aby to ty ubohý podnikatelé neodskákali. Ještě, že jsou na nás všichni ostatní tak hodný. Režisér nám zatím vynadal jen párkrát. Já mám hlavně problém držet pusu zavřenou, poté, co nemám zájem o investici. Je to těžký, protože teprve pak člověka napadají nejlepší myšlenky (a pak taky v šatně – zvané kumbál). Dostávám kartáč, neboli sprďáka od režiséra a kameramana, že sedím v křesle zhrouceně a oproti ostatním investorům vypadám o hlavu menší. To mě teda fakt naštve, moje křeslo totiž pekelně klouže, takže sedět rovně můžu jenom tak, že mám ruce opřené jako na hrazdě, z toho mě berou záda a klepou se mi ruce a v televizi budu vypadat, že už mám stařeckej třes.

Tak to je asi tak vše z prvních dojmů ze zákulisí, dneska máme den pauzu a v pátek jedem dál.