Při leteckých cestách za obchody, na jednání nebo na dovolenou Vás mohou potkat nepříjemnosti. S poškozeným nebo ztraceným zavazadlem si jistě víte rady a nezbytné kroky musíte udělat hned po příletu do místa, kde jste poškození nebo ztrátu zjistili.

Při zrušení letu, při odepření nástupu na palubu, nebo při dlouhých zpožděních letu vznikají cestujícímu některé nároky na zajištění alternativního leteckého spojení, nebo na vrácení ceny letenky, ale též na poskytnutí stravy, občerstvení, ubytování včetně přepravy do místa ubytování a na určité telekomunikační služby.

Mimo tyto služby, které je třeba vyžádat na místě, má cestující právo na finanční náhrady v závislosti na délce zpoždění letu a vzdálenosti cílového místa.
Výše náhrad pro cestujícího se pohybuje od 125 € do 600 €

Nárok na náhradu nevzniká automaticky a plnění může být omezeno nebo vyloučeno v situacích způsobených meteorologickými podmínkami, pokyny řízení letového provozu, v souvislosti s politickou nestabilitou, bezpečnostními riziky a stávkou.

Náhrada za odepření vstup na palubu letadla má být vyplacena ihned na letišti. V ostatních případech mohou být náhrady poskytnuty v hotovosti, bankovním převodem, šekem nebo v cestovních poukázkách a musí se tak stát do 7 dnů.

Co musíte udělat na místě?

Nenechte se odbýt prohlášeními pozemního personálu, že kompenzace musíte uplatnit u toho, kdo Vám prodal letenku nebo jinými výmluvami.

PAMATUJTE, že si musíte opatřit na přepážce od pozemního personálu dopravce potvrzení o vzniklé situaci. Bez tohoto důkazu a kopie letenky se Vaše postavení při následném vymáhání náhrad významně zhorší!

Doba trvání zpoždění a její minutové detaily jsou zaznamenány v databázích řízení letového provozu a lze je prostřednictvím příslušných vnitrostátních orgánů zjistit a prokázat i dodatečně.

Podrobnosti vyplývají z předpisu EU a jeho aplikace může být ovlivněna i některými rozsudky Evropského soudního dvora anebo také národních soudů.

Přejeme Vám, aby se Vám takovéto situace vyhýbaly. Ale pokud nastanou a nebude si vědět rady?

Zavolejte, napište, přijďte, pomůžeme Vám.

Také jste již slyšeli o někom z Vašeho okolí, kdo měl od zaměstnavatele slíbenou odměnu za zvládnutí určitého projektu, získání nového klienta či jiný přínos pro zaměstnavatele a nakonec nic nedostal a nebo byl dokonce namísto toho vyhozen? Nebo se to v horším případě stalo vám?

Vězte, že se nejedná o výjimečné případy. Na začátku spolupráce se zaměstnavatel zpravidla snaží zaměstnance co nejvíce motivovat ke splnění vytýčeného úkolu. Slibuje provizi, kariérní postup či jiné benefity. Jen ve zlomku případů tyto sliby končí zaznamenány v dodatku pracovní smlouvy či alespoň v emailu.

Ostatně není to věc, která by se týkala pouze zaměstnanců. Ve stejné (ne-li horší situaci) jsou drobní živnostníci, kteří projekt realizují na základě obchodní smlouvy a ještě za něj nesou (na rozdíl od zaměstnanců) neomezené riziko.

Když pak zaměstnanec projekt úspěšně skončí, legitimně očekává, že zaměstnavatel dostojí svým slibům a zaměstnanec bude povýšen či dostane odměnu. Namísto toho se mu dostane „vysvětlení”, že věci se mají jaksi jinak, že projekt nebyl tak úspěšný, jak se čekalo apod. Někdy je vysvětlení doplněno o zadání nového projektu, který bude „tutovka”. Zaměstnanci následně nezbývá nic jiného než přistoupit na podmínky, chce-li dále se zaměstnavatele spolupracovat. Pokud by na ně nepřistoupil, zpravidla následuje první výstraha před výpovědí za neplnění pracovních povinností, potom druhá. Tak to jde dál, dokud zaměstnanec „nezmoudří” nebo nenastane výstraha č. 3, kterou již doprovází výpověď. V ten okamžik se snaží zaměstnanec zpětně zrevidovat, zda má vůbec něco v rukou, aby se mohl domáhat vyplacení bonusu, a to i třeba soudní cestou. Často však revize končí zjištěním, že se sice o bonusu mluvilo (vždyť na tom projektu dělal rok i více), avšak nikde v emailu nemá tak jasně vyjádřeno, že bonus dostane, aby chtěl jít do rizika soudního řízení s nejistým výsledkem.

A přitom stačilo tak málo. Nenechávejte proto tuto revizi až na dobu, kdy je po projektu a po předání výpovědi, ale zabezpečte si práva co nejlépe již při přebírání projektu. Tehdy bývá řada zaměstnavatelů nejvelkorysejší. Jde to zajistit tak, že si zaměstnavatel ani nebude uvědomovat, že Vám dává solidní soudně vymahatelné potvrzení k přiznání bonusu.

Společným jmenovatelem šílených podnikatelů je nepřipravenost a naivita v kombinaci s přesvědčením, že investoři jsou ducha mdlého, tudíž nepoznají, že se jim prezentuje naprostá ptákovina. Jsou tady taky takoví, kteří mluví zásadně v budoucím čase nebo podmiňovacím způsobem. „Až mi dáte peníze, rozjedu business, pokud do toho se mnou půjdete, mohli bychom společně vydělat fantastický peníze.“ Na druhou stranu jsou tady i super projekty a lidi, kteří už business mají a investoři se o jejich projekt hádají. Většina lidí z této kategorie umí stručně popsat svůj business, jeho obchodní podstatu, proč je jedinečný nebo zajímavý, na co použije peníze a jak bude obchod růst.

Nechápu jednu věc, proč na jednoduchý dotaz „Kolik jste prodal svých výrobků a kolik jste na tom vydělal peněz, následuje odpověď „Všichni si to budou kupovat a navíc nemám konkurenci. V několika případech jsme se ani opakovaně cílenými dotazy nedozvěděli, co TO vlastně je. I po zoufalých prosbách investorů typu „Vysvětlete mi to, já tomu nerozumím!“, se nedal prezentující zviklat a tvrdošíjně opakoval, že TO bude každý kupovat.

„Ale CO?“

„No TO!“

Pohled zhrzeného podnikatele mluví v těchto případech jasnou řečí. Nechápe, jak se můžeme ptát na takový blbosti, jako co je produkt a jak ho hodlá prodávat. Investor je prostě tvor dotěrný, divný a těžko chápající.

Další perličkou je, na kolik si podnikatelé cení svých nápadů. Pokud někdo žádá investory o 1 milion korun a nabízí 10% podíl ve své společnosti (která mnohdy zatím neexistuje), tvrdí, že hodnota jeho firmy, potažmo nápadu je 10 milionů korun.  Jakmile se investoři pokusí namítnout, že to je nějak moc, podnikatel chytře vyrukuje s argumentem, že to je hodnota za tři, případně za pět let, až se ten milion (co dodají investoři) vrazí do marketingu. To je většinou smrtící kombinace a následuje palec dolů.

Těším se na odpolední projekty, doufám, že jako chápající investor nevybouchnu!

Neuvěřitelná věc.  Sedím ve studiu jako jeden z investorů reality show Den D.

Začalo to před pár měsíci. Dorazil mail, jestli bych nechtěla zvážit svou účast jako investorka. Myslela jsem si, že si někdo dělá srandu. Proč já? Po hvězdách takového kalibru jako Tomio Okamura, Ondřej Bartoš nebo brutální Michal Rostock.

Pak přišel do naší kanceláře produkční Lukáš Franta s režisérem Vladimírem Forstem. Pochopila jsem, že to fakt myslí vážně. Tak jo, proč ne, zkusit se má v životě všechno, go for it!

13. června proběhly v Brně kamerové zkoušky. Asi aby bylo jasný, že se před kamerou psychicky nezhroutíme a jestli jsme vůbec schopni na něco se zeptat. Produkční a režisér předstírají, že mají projekt a prezentují. Rozcupujeme je v zápalu nadšení, ve snaze ukázat jak dokážeme být cool investoři. „Ježišmarjá, promiňte, to nám jen tak ujelo.“ Aby se nenaštvali a nevzali si jiný investory.

Nevzali, a tak začíná první natáčecí den, 18. července 2011.

Mířím do maskérny a svěřuji se do rukou Yvety. Je dost brzy ráno, klimbám a nevěnuji pozornost tomu, co se děje s mým obličejem. Kriste Pane, to snad ne, takhle nalíčená jsem byla naposled v šestnácti a dostala jsem za to třídní důtku. Paní maskérka mě ujišťuje, že kamery a světlo sežerou skoro všechen makeup a budu naprosto přirozená. Věřím ji, jestli to tak není, bude si půl národa myslet, že mám vedlejšák u Prašné brány. (Yveta měla pravdu, je to neuvěřitelný, ale fakt to vypadá přirozeně).

Usazují nás do investorských křesel, po studiu pobíhá pán a stříká na zdi pavučiny ve sprayi. Poslední minuty, jedeme. Z režie zní „Záznam jede!“ Nad námi, vedle nás, za námi a vůbec všude kolem jsou kamery, není kam se schovat.

Je naprosto jasný, kdo z nás investorů je mazák a kdo bažant. Michal Rostock nám udílí pokyny, co máme a co nemáme dělat a ať zbytečně nemelem pantem, pokud je projekt vyložená blbost. Upozorňuji ho, že tento pořad nerežíruje, takže mlít pantem budu, jak já chci a kdy chci, ať se mu to líbí nebo ne. Michal prezentující podnikatele nemilosrdně drtí svým zvučným hlasem, někteří by po něm nejradši skočili, jeden podnikatel mu dokonce suše oznamuje, že s ním se teda rozhodně nebaví.

Naštěstí vedle Michala sedí elegantní a milá Petra Rychnovská, kdyby seděli vedle sebe dva Rostockové, většina podnikatelů by se psychicky zhroutila a v pláči by se odplížila ze studia. Petra to většinou s úsměvem vyžehlí a pak pokračuje John Vanhara. Klidným a rozvážným hlasem česko-amerického self-made- mana se ptá, kolik by svou investicí vydělal a je vidět, že ví přesně „o co go“.

Vedle mě sedí rozvážný Michal Hanus, jeho vzezření charismatického investičního bankéře z Wall Streetu dodá show patřičný šmrnc.   Skvělá informovanost a valuační zdatnost z něj dělá dokonalého investičního souseda.

Mám hrůzu, abych na někoho nebyla vyloženě hnusná, protože to není hezký chovat se k lidem hnusně. Vydrží mi to do momentu, kdy přijde podnikatel a evidentně si z nás dělá srandu.

 „To si z nás děláte pr…l?!“  Ale na kamery se nemá mluvit sprostě, tak jedu jako slušná holka, ale po pěti hodinách ve studiu, pod palbou reflektorů a mazáckých výlevech Michala Rostocka o pauzách, je fakt těžký, aby to ty ubohý podnikatelé neodskákali. Ještě, že jsou na nás všichni ostatní tak hodný. Režisér nám zatím vynadal jen párkrát. Já mám hlavně problém držet pusu zavřenou, poté, co nemám zájem o investici. Je to těžký, protože teprve pak člověka napadají nejlepší myšlenky (a pak taky v šatně – zvané kumbál). Dostávám kartáč, neboli sprďáka od režiséra a kameramana, že sedím v křesle zhrouceně a oproti ostatním investorům vypadám o hlavu menší. To mě teda fakt naštve, moje křeslo totiž pekelně klouže, takže sedět rovně můžu jenom tak, že mám ruce opřené jako na hrazdě, z toho mě berou záda a klepou se mi ruce a v televizi budu vypadat, že už mám stařeckej třes.

Tak to je asi tak vše z prvních dojmů ze zákulisí, dneska máme den pauzu a v pátek jedem dál.

Tato představa je však zásadně chybná, i když je velmi pevně zakořeněna v povědomí společnosti. Možná i díky tomu, že v řadě filmů a seriálů, kde přijde na přetřes dědění, je postupováno právě takto.

Pramenem tohoto zmatku je možná to, že manžel zůstavitele může při neexistenci závěti dědit ve dvou odlišných situacích, kdy u obou se mu dostává odlišný rozsah dědictví. To je třeba rozlišovat:

1. dědění manžela, pokud dědí i potomci zůstavitele
2. dědění manžela, pokud nedědí ani jeden potomek zůstavitele (byl vyděděn, není apod.)

Zatímco v prvém případě, dědí všichni dědicové stejným dílem, tedy ve výše zmiňovaném případě manžela a dvou potomků bude manžel dědit 1/3 a každý z potomků rovněž 1/3, v druhém případě bude dědit manžel vždy nejméně ½ dědictví a ostatní osoby této dědické skupiny (např. rodiče zůstavitele) budou dědit rovným dílem onen zbytek, tedy v tomto případě každý z jeho rodičů po ¼.

Veškeré právní informace uvedené v článcích tohoto blogu jsou všeobecného rázu a nepředstavují právní poradenství. V konkrétních případech se s námi spojte na mkrizova@ceag.cz

Rádi bychom upozornili, že není nutné zavádět nový dodatek ZP, protože dostatečné postihy jsou již dané pod zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů („OOÚ“).

Vyjma zvláštních okolností nedovoluje ZP zaměstnavateli zasahovat do soukromí svého zaměstnance zejména sledováním (ať již viditelným nebo ne), jako je například odposlouchání a nahrávání telefonních hovorů, čtení emailů, sledování užívání Internetu nebo pořizování a uchovávání video nahrávek.

Dokonce když zaměstnavatel shledá sám sebe v pozici oprávněné k takovému sledování, které v omezeném rozsahu povoluje zákon, zaměstnanec musí být informován o každém specifickém zásahu do svého soukromí. Kromě toho je zaměstnavatel v případě, že zamýšlí provést takovou činnost, povinen zaregistrovat se na Úřadě pro ochranu osobních údajů („Úřad“). Důvody, které mohou opravňovat k pozorování, jsou například zaměstnancova dlouhodobá absence z důvodu pracovní neschopnosti, nebo odhalování počítačových virů či zaměstnancovi trestní činnosti[2]. Úřad i pracovní tým EÚ[3] uveřejnili stanoviska k tomuto tématu, které jsou nápomocné při zaměření na toto téma.

Ačkoliv ZP neukládá žádný postih za narušení soukromí zaměstnance, OOÚ ano; co znamená, že tahle záležitost už je právně řešená. Mimoto je nutné připomenout, že dozorčím orgánem pro oblast ochrany osobních údajů – která pokrývá taky soukromí zaměstnanců – není Ministr pro lidská práva vlády České republiky ani Ministr práce a sociálních věcí, ale Úřad. Oblast ochrany osobních údajů je vysoce regulována, v důsledku čeho Úřad dohlíží a prověřuje zaměstnavatelé a za porušení OOÚ může uložit pokuty až do výšky 10 milionů Kč.

Na závěr, na to, abychom zastavili zaměstnavatelé před porušováním osobních práv jejich zaměstnanců není nutné zavádět nová nařízení, spíše vylepšit povědomí zaměstnanců o jejich právech a provozovat důkladné prosazování práva.

Český trh nikdy nepatřil k těm nejaktivnějším. Nejdříve se neprodávalo téměř vůbec. Podnikatelé měli ke svým společnostem až “otcovský” vztah a k investorům byli nedůvěřiví.  Pokud se akvizice realizovaly, jednalo se ve většině případů o firmy větší, s ročním obratem 500 tis. korun a výše. Nedůvěra pomalu tála a prodejům se začalo dařit. Kupovali finanční i strategičtí investoři. Pak ale přišla krize. Trh zamrzl.

Kdo tedy kupuje a koho? Finanční investoři jsou vybíraví. Firma s obratem kolem 250 tis. korun je malá. Ta, která má odvahu a plánuje restrukturalizaci je problémová. A firma, která je v insolvenci, ale má zdravé jádro, znamená pro kupce právní úskalí. Koho tedy investoři vlastně hledají?

Zdá se, že finanční investoři, tedy ti z okruhu private equity a rozvojového kapitálu stále věří, že na českém trhu existují firmy naprosto zdravé, krizí nedotčené, s obratem závratných výšin, které finančníkům přinesou mnohanásobný zisk – tzv. home-run“. Určitě ano, ale není jich mnoho. To strategičtí investoři, tedy ti, kteří nenakupují na přechodnou dobu, se snaží posílit svou pozici na trhu. Rozhlížejí se i mezi těmi menšími nebo těmi, kterým dochází dech. Tito kupci cítí, že teď by mohla být doba na zajímavé nákupy. Hledají firmy ve stejném oboru. Koupí. Tu zlepší řízení, tady přidají peníze na dobrou investici, přivedou nové vedení, nebo si naopak to stávající ponechají, otevřou cestu na nové trhy. A tady je šance pro menší a střední podniky. Investiční fondy nad většinou z nich ohrnují nos, ale pro strategické investory mohou mít cenu zlata – rozuměj cenu strategického zlata.

“V roce 2006 mne kontaktoval jeden z našich zahraničních odběratelů. Nabídl mi, že firmu odkoupí,“  vypráví podnikatel z Vysočiny. Lisovali jme plastové díly pro auto průmysl. Sice mi to lichotilo, ale o nabídce jsem neuvažoval.  Naše výroba jela naplno, téměř jsme nestíhali a firmě se dařilo výborně“, dodává podnikatel. Jenže pak přišel konec roku 2008 a jeden z hlavních odběratelů firmy zkrachoval. Firmu to ochromilo. “Nevěděli jsme jak hledat nové zakázky, do té doby jsme to nepotřebovali. Zakázky chodily za námi. Musel jsem omezit výrobu na dvě směny,“ přiznává podnikatel.   Tehdy majitel firmy znovu oslovil zákazníka, zda by chtěl ještě jednat o prodeji. Nechtěl. Sám řešil existenční problémy své firmy. Bylo to těžké, banky tlačily na splácení úvěrů. Rok 2009 byl ještě horší, firma propustila čtvrtinu zaměstnanců a těm zbývajícím snížila platy. Na konci roku se přece jen začalo dařit trochu lépe a firma navíc získala zakázky mimo automobilový trh. Odtud také přišla další nabídka na koupi firmy. “Neváhal jsem a začal jednat. Nebylo to jednoduché, a kdybych za sebou neměl ty dva roky stresu, asi bych ta jednání několikrát odpískal. Musíte se smířit s tím, že vám firmu prohlídnou od shora dolů a zase zpět. Budete kopírovat stovky papírů, odpovídat na tisíce dotazů, číst tlusté smlouvy a svým právníkům vysvětlovat, že ty smlouvy mohou být mnohem kratší,“  popisuje prodej firmy její dnes už bývalý majitel a dodává:  “Psychicky to není jednoduché. Najednou si uvědomíte, že nerozhodujete, můžete tak nanejvýš přispět radou a zkušeností. Nový majitel mě požádal, abych ve firmě ještě rok zůstal a pomohl s hladkým přechodem.“  Své jméno a za kolik firmu prodal, odmítá podnikatel říci. “Jsem z malého města, kde se všechno hned rozkřikne. Úspěch a peníze se jen těžko odpouštějí.“  Na dotaz, co s penězi bude dělat, odpovídá okamžitě. “Splním si svůj sen, mám vyhlédnuté dva veterány, jsou ještě z první republiky. Konečně si je můžu koupit a investovat do jejich opravy. Dřív bych se cítil provinile, že utrácím peníze, co patří do firmy. A mojí druhou vášní jsou koně!“ Na dotaz, jestli neuvažuje o jiném podnikání, odpovídá rezolutně : “To rozhodně ne! Teď budu odpočívat. Firmu jsem zakládal v roce 1991. Byl to boj, byl to stres. Bylo toho dost!“

Únava může být paradoxně jednou z hybných sil, které by mohly dát trh prodeje firem do pohybu. Ti, kteří rozjížděli podnikání před dvaceti lety, jsou fyzicky i psychicky opotřebovaní. Pokud to nejhorší v krizi přežili, chtějí konečně začít žít bez stresu. To může spustit opatrný nárůst nabídky firem na prodej.

Stejně důležité je, zda budou majitelé firem ochotni projít tím, co obnáší prodej firmy a připravit se na něj. Je to složitý proces, který se nedá zvládnout za tři týdny. Oběma stranám zabere měsíce příprav. „Často mají prodávající nereálné představy o ceně a zároveň netuší, co si vlastně ve smlouvě o prodeji mohou dojednat, co je běžné a co ne. Měli by přesně rozumět, co které ustanovení znamená. Investor může například požadovat záruky na několik let. Vše je otázkou vyjednávání a přijatelných kompromisů.

Kde jsou vlastně hranice svobody projevu a kde končí loajalita zaměstnance vůči zaměstnavateli? Mohou se zaměstnanci na sociálních sítích vyjadřovat k aktuální politické situaci? Mohou veřejně kritizovat postupy uplatňované ve společnosti nebo dokonce psát satirické příspěvky či humorné blogy, v nichž hlavní postavou je neoblíbený šéf nebo vysmívaný kolega? Jak svobodní jsou naši zaměstnanci v rámci sociálních sítí a co si od nich nemusíme nechat líbit?

Zdánlivě soukromé aktivity uživatelů mohou mít dopad nejenom na pracovní efektivitu, ale zejména na pověst firmy a její pozici na trhu. Níže jsme nastínili několik základních situací, které mohou způsobit zaměstnanci – uživatelé virtuálních společenských sítí a způsob jejich řešení.

Vzhledem ke stále vyšší aktuálnosti tohoto tématu jsme se rozhodli podívat se na některé konkrétní příklady podrobněji.

1. S kamarádem jsme probírali dění u nás ve firmě, když mě šokoval informací, která se vůbec nezakládala na pravdě. „Odkud tohle víš?“ zeptal jsem se vyděšeně. „Mezi přáteli na facebooku je XY, který pracuje u Tebe ve firmě a nedávno to zmínil v diskusi na síti“, sdělil mi kamarád.  Celou cestu domů jsem přemýšlel co vlastně mohu dělat a jak svou společnost ochránit, popř. se takovým pomluvám bránit? Může si každý na facebooku říkat co chce? ochrana osobnosti, hrubé porušení pracovní kázně (pracovní řád)

2. Nedávno jsem se snažil najít na Internetu finanční informace o naší konkurenci. Naprosto mě ale šokovalo, když jsem našel podrobnosti o maržích a tržbách od jednotlivých zákazníků mé vlastní firmy. Vše bylo uvedeno v blogu mého zaměstnance. Je možné dát za takové vynášení informací okamžitou výpověď? – porušení mlčenlivosti, hrubé porušení pracovní kázně

3. Naše společnost má 70% zisků na základě úspěšných výběrových řízení ve státní správě. Jako nadřízeného mne napadlo zkontrolovat, zda někteří z našich zaměstnanců nečiní něco, co by mohlo potenciálně ohrozit pozitivní povědomí o naší společnosti ve státní správě. Byl jsem překvapen. Několik z našich zaměstnanců na facebooku prezentovalo své negativní názory na některé politiky či politické strany, popř. konkrétní orgány.  Samozřejmě mohu těžko bránit svobodě projevu, navíc mám-li podobné názory jako mí zaměstnanci. Leč zakázky ze státní správy jsou pro mě důležité a bez nich se stanou oni kritici pouze bývalými zaměstnanci. Takže co dělat a jak se bránit? – hrubé porušení pracovní kázně

4. Rád bych zjistil, kolik času tráví naši zaměstnanci na Internetu z jiných než pracovních důvodů. Napadlo mě to již několikrát, když jsem obdivoval schopnost  mých podřízených přepnout monitor počítače rychlostí blesku. Je takový monitoring možný a je legální dát zaměstnanci výpověď, protože víc jak 25% své pracovní doby tráví na facebooku a jiných virtuálních společenských sítích?  – hrubé porušení pracovní kázně, pracovní řád, ochrana soukromí)

5. Nedávno jsem se snažil najít na Internetu finanční informace o naší konkurenci. Naprosto mě ale šokovalo, když jsem našel podrobnosti o maržích a tržbách od jednotlivých zákazníků mé vlastní firmy. Vše bylo uvedeno v blogu mého zaměstnance. Je možné dát za takové vynášení informací okamžitou výpověď?

Zákoník práce stanoví zaměstnanec povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Lze ale doporučit, aby pracovní smlouva nebo vnitřní předpis obsahoval konkrétní ustanovení o mlčenlivosti I v tomto případě by bylo možné uvažovat o rozvázání pracovního poměru (výpověď či dokonce okamžité zrušení pracovního poměru).

Rád bych zjistil, kolik času tráví naši zaměstnanci na Internetu z jiných než pracovních důvodů. Napadlo mě to již několikrát, když jsem obdivoval schopnost  mých podřízených přepnout monitor počítače rychlostí blesku. Je takový monitoring možný a je legální dát zaměstnanci výpověď, protože víc jak 25% své pracovní doby tráví na facebooku a jiných virtuálních společenských sítích?

Tato problematika je upravena několika právními předpisy, a to občanským zákoníkem, zákonem o ochraně osobních údajů, zákonem o elektronických komunikacích a zákoníkem práce. Legislativa vždy primárně chrání soukromí zaměstnance a tak monitoring je možný pouze v určitém rozsahu a za splnění specifických podmínek. Zaměstnance je nutné o monitoringu informovat a seznámit je s jeho principy. Vhodným nástrojem je zde vnitřní předpis. Pokud by pak došlo k porušení povinností zaměstnance, které pro něj vyplývají z vnitřního předpisu (se kterým byl prokazatelně seznámen), mohou zde být splněny podmínky pro výpověď. Je ale nutné každý případ posuzovat samostatně vzhledem ke všem okolnostem, osobě zaměstnance a jeho pracovnímu zařazení.