Fond Genesis koupil minulý rok většinový podíl ve společnosti Profimedia. Téměř ve stejnou dobu prodali majitelé společnosti Avast Software část své firmy investiční skupině Summit Partners. Budou následovat další investice do českých firem? Najdou své investory jen velké firmy nebo přijde řada i na ty menší a střední? Trh fúzí a akvizic se opět dává do pohybu. Odborníci na velké i střední akvizice se shodují, že od konce srpna je pohyb na trhu skutečně znatelný.

Český trh nikdy nepatřil k těm nejaktivnějším. Nejdříve se neprodávalo téměř vůbec. Podnikatelé měli ke svým společnostem až “otcovský” vztah a k investorům byli nedůvěřiví.  Pokud se akvizice realizovaly, jednalo se ve většině případů o firmy větší, s ročním obratem 500 tis. korun a výše. Nedůvěra pomalu tála a prodejům se začalo dařit. Kupovali finanční i strategičtí investoři. Pak ale přišla krize. Trh zamrzl.

Kdo tedy kupuje a koho? Finanční investoři jsou vybíraví. Firma s obratem kolem 250 tis. korun je malá. Ta, která má odvahu a plánuje restrukturalizaci je problémová. A firma, která je v insolvenci, ale má zdravé jádro, znamená pro kupce právní úskalí. Koho tedy investoři vlastně hledají?

Zdá se, že finanční investoři, tedy ti z okruhu private equity a rozvojového kapitálu stále věří, že na českém trhu existují firmy naprosto zdravé, krizí nedotčené, s obratem závratných výšin, které finančníkům přinesou mnohanásobný zisk – tzv. home-run“. Určitě ano, ale není jich mnoho. To strategičtí investoři, tedy ti, kteří nenakupují na přechodnou dobu, se snaží posílit svou pozici na trhu. Rozhlížejí se i mezi těmi menšími nebo těmi, kterým dochází dech. Tito kupci cítí, že teď by mohla být doba na zajímavé nákupy. Hledají firmy ve stejném oboru. Koupí. Tu zlepší řízení, tady přidají peníze na dobrou investici, přivedou nové vedení, nebo si naopak to stávající ponechají, otevřou cestu na nové trhy. A tady je šance pro menší a střední podniky. Investiční fondy nad většinou z nich ohrnují nos, ale pro strategické investory mohou mít cenu zlata – rozuměj cenu strategického zlata.

“V roce 2006 mne kontaktoval jeden z našich zahraničních odběratelů. Nabídl mi, že firmu odkoupí,“  vypráví podnikatel z Vysočiny. Lisovali jme plastové díly pro auto průmysl. Sice mi to lichotilo, ale o nabídce jsem neuvažoval.  Naše výroba jela naplno, téměř jsme nestíhali a firmě se dařilo výborně“, dodává podnikatel. Jenže pak přišel konec roku 2008 a jeden z hlavních odběratelů firmy zkrachoval. Firmu to ochromilo. “Nevěděli jsme jak hledat nové zakázky, do té doby jsme to nepotřebovali. Zakázky chodily za námi. Musel jsem omezit výrobu na dvě směny,“ přiznává podnikatel.   Tehdy majitel firmy znovu oslovil zákazníka, zda by chtěl ještě jednat o prodeji. Nechtěl. Sám řešil existenční problémy své firmy. Bylo to těžké, banky tlačily na splácení úvěrů. Rok 2009 byl ještě horší, firma propustila čtvrtinu zaměstnanců a těm zbývajícím snížila platy. Na konci roku se přece jen začalo dařit trochu lépe a firma navíc získala zakázky mimo automobilový trh. Odtud také přišla další nabídka na koupi firmy. “Neváhal jsem a začal jednat. Nebylo to jednoduché, a kdybych za sebou neměl ty dva roky stresu, asi bych ta jednání několikrát odpískal. Musíte se smířit s tím, že vám firmu prohlídnou od shora dolů a zase zpět. Budete kopírovat stovky papírů, odpovídat na tisíce dotazů, číst tlusté smlouvy a svým právníkům vysvětlovat, že ty smlouvy mohou být mnohem kratší,“  popisuje prodej firmy její dnes už bývalý majitel a dodává:  “Psychicky to není jednoduché. Najednou si uvědomíte, že nerozhodujete, můžete tak nanejvýš přispět radou a zkušeností. Nový majitel mě požádal, abych ve firmě ještě rok zůstal a pomohl s hladkým přechodem.“  Své jméno a za kolik firmu prodal, odmítá podnikatel říci. “Jsem z malého města, kde se všechno hned rozkřikne. Úspěch a peníze se jen těžko odpouštějí.“  Na dotaz, co s penězi bude dělat, odpovídá okamžitě. “Splním si svůj sen, mám vyhlédnuté dva veterány, jsou ještě z první republiky. Konečně si je můžu koupit a investovat do jejich opravy. Dřív bych se cítil provinile, že utrácím peníze, co patří do firmy. A mojí druhou vášní jsou koně!“ Na dotaz, jestli neuvažuje o jiném podnikání, odpovídá rezolutně : “To rozhodně ne! Teď budu odpočívat. Firmu jsem zakládal v roce 1991. Byl to boj, byl to stres. Bylo toho dost!“

Únava může být paradoxně jednou z hybných sil, které by mohly dát trh prodeje firem do pohybu. Ti, kteří rozjížděli podnikání před dvaceti lety, jsou fyzicky i psychicky opotřebovaní. Pokud to nejhorší v krizi přežili, chtějí konečně začít žít bez stresu. To může spustit opatrný nárůst nabídky firem na prodej.

Stejně důležité je, zda budou majitelé firem ochotni projít tím, co obnáší prodej firmy a připravit se na něj. Je to složitý proces, který se nedá zvládnout za tři týdny. Oběma stranám zabere měsíce příprav. „Často mají prodávající nereálné představy o ceně a zároveň netuší, co si vlastně ve smlouvě o prodeji mohou dojednat, co je běžné a co ne. Měli by přesně rozumět, co které ustanovení znamená. Investor může například požadovat záruky na několik let. Vše je otázkou vyjednávání a přijatelných kompromisů.