Tags

, ,

Případné soudní při nebo rozhodčímu řízení je třeba věnovat stejnou, ne-li větší  pozornost jako přípravě smlouvy s obchodním partnerem. 

V obchodní praxi se lze poměrně často setkat s názorem, že pokud se spolu dvě osoby rozhodnou udělat obchod, je pro ně rozhodující to, na čem se společně dohodnou a především, aby takové dohodě rozuměly ony samy. Ti méně obezřetní se spokojí často jen s ústní dohodou, obezřetnější potom alespoň promítnou svoji dohodu do písemné podoby. Tím věc považují za uzavřenou a začnou postupovat dle této dohody. A ti nepoctiví obchodní partneři začnou postupovat dle svého původního vlastního úmyslu, bez ohledu a často i zcela proti takové smlouvě.
Až v situaci, kdy se jedna ze stran rozhodne domáhat se svých práv v soudním, případně rozhodčím řízením, nezřídka spláče nad svým důvěřivým přístupem. Příčina může spočívat buď již v nedokonalé či absentující smlouvě, ale též v podcenění mašinerie jménem občanské soudní řízení a jejích nástrah. Pokud se tedy už stranám nepodaří vyhnout soudnímu řízení, je třeba, aby věnovaly přinejmenším stejnou pozornost tomuto soudnímu řízení, jakou věnovaly fázi při tvorbě smlouvy.
Hlavním cílem tohoto článku není varovat před nepřesnými, nejasnými, případně zcela chybějícími formulacemi ve smlouvách. Je jím snaha poukázat na hlavní nástrahy, které na strany čekají, když se rozhodnou svoje nároky – byť i z perfektních smluv – vymáhat v občanském soudním, případně rozhodčím řízení.

Vymáhat nárok je vždycky obtížné 

Fakt, že řešení situace v soudním řízení, kdy věřitel půjčil dlužníkovi mezi čtyřma očima řekněme 20 000 Kč bez jakékoli písemné smlouvy, bude velice obtížné, je tomu, kdo se v obchodu alespoň trochu pohybuje, vcelku zřejmé. Stejně to platí i obráceně, pokud ve zmiňovaném vztahu ze smlouvy o půjčce dlužník vrací půjčku v hotovosti bez jakýchkoli svědků či kvitance, tedy potvrzení o splnění dluhu. Na straně druhé, ani ten věřitel, který dbal o to, aby smlouva o půjčce byla písemná, se nemusí bez dalšího dočkat úspěchu u soudu. A ani dlužník, který je žalován věřitelem o vrácení půjčky, nesmí být v klidu jen proto, že má v rukou písemnou kvitanci od věřitele. Stačí, pokud se kterákoli strana chytí do některé z mnoha pastí, které líčí na žalované, ale i žalobce občanský soudní řád (OSŘ) jakožto ústřední právní předpis pro řízení před soudem v civilních věcech.
Je snad již dostatečně i v neprávnické veřejnosti vžito, že pokud žalovaný dlužník nebude reagovat na soudní obsílky a bude tyto házet do koše, je jen otázkou času, kdy mu na dveře zatluče exekutor. V posledním desetiletí však stále silněji právní úprava OSŘ sešněrovává oba účastníky sporného občanského soudního řízení – žalobce i žalovaného – v tom směru, že postupně zkracuje okamžik, dokdy může žalobce tvrdit a prokazovat jím tvrzené skutečnosti ohledně toho, proč má být jeho žalobě vyhověno, a dokdy může žalovaný tvrdit a prokazovat jím tvrzené skutečnosti ohledně toho, proč má být naopak žaloba zamítnuta. Hovoříme tedy o tzv. koncentraci řízení, resp.
o koncentraci fáze řízení, dokdy je možno tvrdit a označovat důkazy k prokázání těchto tvrzení. Pokud účastník přijde s novými tvrzeními či důkazními návrhy až po tomto okamžiku, nesmí k nim soud až na výjimky přihlížet. Historický exkurz vývoje institutu koncentrace řízení není v tomto článku na místě, proto vystačíme s vědomím, že stávající úprava stanoví jako poslední okamžik pro možné tvrzení konec prvního jednání (eventuálně přípravného jednání) ve věci. Jednoduše řečeno, vše rozhodné je třeba tvrdit a označovat důkazy k prokázání těchto tvrzení již do konce prvního přímého styku účastníků se soudem.
Promítněme si výše uvedené závěry na konkrétní případ již zmiňované smlouvy o půjčce, v němž se věřitel domáhá vrácení půjčky 20 000 Kč od dlužníka. K tomu, aby byl takový věřitel jako žalobce úspěšný, musí v žalobě především tvrdit, že byla uzavřena smlouva o půjčce, podle které měl žalovaný dlužník vrátit věřiteli půjčku řekněme do 31.12. 2012, klidně společně s případným úrokem. K prokázání tohoto tvrzení označí jako důkaz onu perfektní písemnou smlouvu o půjčce. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce (na rozdíl např. od úvěrové smlouvy) je tzv. kontrakt reálný a k jeho naplnění je třeba reálně, tedy skutečně, peněžní prostředky dlužníkovi poskytnout, stíhá žalujícího věřitele též povinnost tvrdit, že dlužníkovi zmiňovaných 20 000 Kč skutečně poskytl, a musí toto své tvrzení prokázat, ledaže např. přímo smlouva o půjčce obsahuje potvrzení dlužníka, že převzal půjčku současně s podpisem smlouvy o půjčce. Pokud by toto žalobce netvrdil, potom jej musí soud podle OSŘ poučit o tom, že nesplnil svoji povinnost tvrzení (že skutečně půjčil) a ani povinnost důkazní (čím prokáže, že půjčil).
A nyní nastává první problém.
Pokud by žalující věřitel spoléhal na to, že jeho případ je jasný a neobtěžoval se chodit osobně (případně prostřednictvím svého zástupce) k soudu, soud jej nepoučí, protože soud je povinen o tomto poučit pouze účastníka přítomného při řízení. A žaloba musí být zamítnuta, protože sice bylo pro soud prokázáno uzavření smlouvy o půjčce, avšak nikoli její poskytnutí. Rozhodně nelze počítat s tím, že soud bude povinen obesílat žalobce a prosit jej, zda by se nevyjádřil alespoň písemně. Přesto některé, zejména okresní soudy, takto postupují, čímž zakládají svým přístupem procesní nerovnost mezi účastníky a zatěžují řízení vadou, v jejímž důsledku by měl odvolací soud takové rozhodnutí změnit, případně přinejmenším zrušit.
Řekli jsme, že riziko koncentrace však může postihnout i žalovaného.
Ve zmiňovaném případě smlouvy o půjčce je to typicky situace, kdy by žalovaný dlužník zapomněl do okamžiku koncenti race řízení tvrdit kupříkladu to, že půjčku zaplatil nebo by neoznačil důkazy k prokázání tohoto zaplacení (např. kvitanci).

Jak spor vy/prohrát na procesu 

Řízení před civilními soudy je čím dál víc komplikovanější a s výjimkou řízení před Nejvyšším soudem ČR, kde se navíc ústní jednání koná pouze zcela výjimečně, nemusí být žádný z účastníků zastoupen povinně advokátem. Ze zásady práva na spravedlivý proces potom vyplývá, že za této situace nepovinného odborného zastoupení přechází odpovědnost za řádné poučení a vedení účastníka, který se soudem komunikuje, dostavuje se na jednání apod., právě na soud, resp. předsedu jeho soudního senátu. Tato povinnost je však pro soud často nad jeho sílu. Důvody jsou především dva.
Prvním důvodem je fakt, že řada soudců nižších, ale i vyšších stupňů se zaměřuje více na právo hmotné (tedy například jaké nároky z dané smlouvy plynou) a procesní právo ponechává více či méně stranou, resp. jej neaplikuje správně. Je to sice stav smutný, neboť kdo jiný by měl být expertem na procesní právo, než právě stav soudcovský, který má účastníky neznalé procesního práva poučovat. Bohužel v některých případech neplatí ani to pomyslné, že učitel, tedy soudce, je alespoň o jednu lekci napřed před žáky, tedy účastníky.
Na straně druhé stav, kdy se OSŘ stále a často zcela nekoncepčně mění (v legislativně „tučných“ letech i více než 10x za jeden rok) a naproti tomu stojí soudci zavalení agendou, kterou v zahraničí konají jejich asistenti či odborný soudní aparát, se tomuto stavu nelze až tak divit.
V takové situaci udržuje krok s procesní legislativou pouze soudce procesualista – fajnšmekr, který má procesní právo přinejmenším jako koníčka. Nicméně stav, kdy odvolací, případně dovolací soud vrací po létech řízení až na úplný začátek pro procesní vady řízení, poté, co účastníci zaplatili i stotisícové soudní poplatky za každý stupeň řízení, se klientům obtížně vysvětluje.
Zodpovědný advokát, který si je těchto peripetií justice vědom, by proto měl plnit více povinností, než které mu jen ukládá OSŘ. Především by se měl snažit vést soud, aby postupoval v souladu s procesním právem. Na většinu soudců je třeba hledět nikoli jako na tvory, kteří hledají cestu, jak účastníka potopit a věc mu zkomplikovat. Proto řada soudců naopak ocení, pokud jsou účastníkem v mezích zdvořilosti upozornění např. na to, že zapomněli poskytnout určité poučení, a to klidně i druhé straně.
Zkušený advokát procesualista ví, že vítězství ve sporu, kde bylo porušeno procesní právo, může být oním vítězstvím Pyrrhy. Pokud namítne druhá strana tyto vady v rámci odvolání, několikaměsíční práce při tvoření rozhodnutí před soudem prvého stupně přijde vniveč. Advokát se proto nesmí bát soud upozornit, že dle jeho názoru nepostupuje v souladu s procesním právem.
Jsou-li zachovány meze elementární slušnosti, potom soudce takovou iniciativu zpravidla vítá. Vždyť to, aby mu bylo rozhodnutí s výtkou instančně nadřízeného soudu vráceno zpět, není nic, o co by stál. Navíc i soudci jsou pod drobnohledem ze strany vedení soudu, jak efektivně pracují, kolik z jejich rozhodnutí je jim odvolacím soudem potvrzeno, kolik naopak měněno či vráceno.
Soudce pomýšlející na kariérní postup na vyšší článek soudní soustavy bude mít výrazně těžší situaci, když bude mít 80 procent věcí odvolacím soudem měněno či vráceno a 20 procent mu odvolací soud potvrdí jako věcně správné, než když tento poměr bude obrácený. I když ne vždy to jde, zkusme brát soudce jako profesní partnery, ne jako protivníky.
Druhý důvod, proč se i správná poučovací povinnost často míjí účinkem, je ten, že právo je již natolik složité, že i když se soudu podaří poskytnout náležité poučení, účastník stejně vlastně neví, co po něm soud chce. Ačkoli judikatura soudů vyšších stupňů tlačí soudce k tomu, aby poučení bylo náležitě srozumitelné, vysvětlit i právníkovi, že právním důvodem vzniku pohledávky není faktura, ale smlouva, na jejímž základě byla tato faktura vystavena, že vyslechnutý svědek nic nového neobjasnil apod., je leckdy nadlidský úkol. Nelze proto závidět předsedovi senátu, který má proti sobě nezastoupeného účastníka se základním vzděláním. Z druhé strany se však soudce nesmí zpronevěřit zásadě procesní rovnosti stran a nemůže účastníkovi radit, jak správně žalovat apod. Pokud se toto stane, úspěch druhé strany s takovým odvolacím důvodem je potom poměrně snadný.

Judikátní pohledávka a res iudicata 

Riziko v podobě koncentrace řízení není ani zdaleka jediná nástraha, kterou na účastníka soudního řízení OSŘ líčí. Výše bylo řečeno, že koncentrace znamená stanovení etapy, po kterou mohou účastníci přicházet se svými skutkovými tvrzeními o tom, jak se vlastně celá věc seběhla, a označovat důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Tato etapa se v poslední době výrazně zmenšila, ale její rozsah de facto závisí na úvaze zákonodárce. Naproti tomu princip tzv. překážky rei iudicatae neboli překážky věci (pravomocně) rozsouzené je v podstatě jedním z páteřních principů celého nejen civilního procesu, ale i jakéhokoli jiného procesu obecně (trestního, ústavního, správního či soudně správního). Znamená, že jakmile je určitá věc mezi konkrétními účastníky jednou pravomocně rozhodnuta, nelze ji až na určité výjimky znovu posuzovat. Zákonodárce potom může omezovat či rozšiřovat tyto výjimky, ale rezignací na tuto zásadu by celý proces ztratil smysl. Prostě proto, že pokud by bylo možné opakovat soudní řízení, nebyli by účastníci motivováni plnit své procesní povinnosti, protože ten účastník, který by v řízení podlehl, by věděl, že to zkusí příště znovu a dodá soudu více, či jiné informace.
Jak bylo uvedeno, bez nástroje v podobě překážky rei iudicatae by nemohlo soudní ani správní řízení efektivně fungovat. Druhou stranou této mince je fakt, že koncentrace řízení spolu s touto překážkou znamená, že řízení je zkoncentrováno až na výjimky jednou provždy.
Přesto se můžeme poměrně často setkat s případy, kdy druhá strana sporného procesu těmto překážkám podlehne a to je nezřídka kdy zastoupena zástupcem s právním vzděláním, nezřídka kdy advokátem. Umění totiž spočívá nejen v tom uhlídat proces a procesní povinnosti, ale i umět případně prohrát s minimálními vícenáklady. Stává se tedy, že kupříkladu zmiňovaný žalovaný o vrácení půjčky 20 000 Kč po provedeném dokazování vidí, že spor pravděpodobně skončí tak, že prohraje, proto zaplatí dobrovolně, aby zamezil narůstání úroku z prodlení. Postup lze doporučit, ale pokud soud zapomene o tomto svém šlechetném skutku informovat, nemůže předpokládat, že soud bude jako detektiv zjišťovat, zda náhodou nedošlo k zaplacení. Vyjde z toho, co má ve spisu, tedy bude mít dluh za prokázaný a žalovaného odsoudí k zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím.
Dlužník, který se spokojí s tím, že již tento dluh vyrovnal a doplatí jen náklady řízení, bude muset zaplatit dvakrát. Pro soudy rozhodující následně o exekuci bude rozhodující, že tu existuje tzv. judikátní pohledávka neboli pohledávka vyplývající ze soudního rozhodnutí.
Pokud bylo plněno předtím, než bylo toto rozhodnutí vyhlášeno soudem, zásadně se toto plnění nezapočítává na tuto pohledávku a exekuce bude úspěšná. Právě překážka věci rei iudicatae brání tomu, aby se žalovaný domáhal změny tohoto původního rozhodnutí. A v exekučním řízení se již námitkami typu „zaplatil jsem před vyhlášením rozhodnutí“ z podstaty věci nelze zabývat.

Rozhodčí řízení 

Bývá méně formální, ale může způsobit „rychlou smrt“. S ohledem na výše uvedené by se mohlo zdát, že rozhodčí řízení je pro účastníky benevolentnější, protože zde ze zákona není řízení koncentrováno, ale některé rozhodčí soudy připouštějí možnost na návrh účastníka řízení též zkoncentrovat obdobně jako v soudním řízení. To by však bylo pouze zdánlivé.
Není třeba zdůrazňovat, že rozhodčí řízení je řízení rychlejší.
A v rukou erudovaných a nepodjatých rozhodců to může být i řízení kvalitnější. Na stranu druhou, pokud se výběr rozhodců „nepodaří“, znamená rychlost náhlou smrt. A de facto bez možnosti věcného přezkoumání takového rozhodnutí. A s plnohodnotnou překážkou rei iudicatae k tomu – v tom si nemá rozhodčí a soudní řízení co vyčítat.
Ústavní soud k velké nelibosti řady advokátů před nedávnem judikoval, že klíčové poučovací povinnosti, které má soud dle OSŘ v občanském soudním řízení, musí zajišťovat i rozhodce či rozhodčí senát v rámci rozhodčího řízení. Takže představa, že se cestou rozhodčího řízení uchráním před nástrahami procesního práva, zdaleka neplatí a menší formálnost je často draze vykoupena.

Procesní právo pouhou služkou? 

Cílem tohoto článku bylo krátké zamyšlení nad problematikou, které se v teorii procesního práva popisuje jako rozdíl v pojetí hmotněprávního a procesního, případně procesněprávního vztahu. Tedy poukázat na to, že fakt, že mám uzavřenou byť i perfektní smlouvu podle občanského či obchodního zákoníku, ještě neznamená, že se domůžu práv v ní uvedených. Sebelepší smlouva, pokud není i řádně uplatněna a protažena světem soudního řízení, svému účastníku štěstí nepřinese.
Ba naopak. Někdy stačí i jen špatná smlouva či vztah zcela bez smlouvy (např. v režimu bezdůvodného obohacení), pokud je správně protažena strojem jménem soustava obecných soudů, může posloužit mnohem lépe. Samozřejmě ideální stav je, když je skvělá smlouva i procesní postup.
Svět ale není ideální, a přestože řada smluv na stovkách stran obsahuje i ustanovení, které, jak se říká – řeší, co se se smluvním vztahem stane, když se srazí Venuše s Marsem – nikdy nemůže pamatovat na vše. Pokud by se srazila Venuše se Zemí, asi bychom měli jiné starosti než to, jaký to má dopad na náš smluvní vztah. Ale co když se srazí Mars s Jupiterem?
To již smlouva také neřešila…
Výše byly nastíněny jen dvě z mnoha nástrah občanského soudního řízení – problematika koncentrace řízení a překážky rei iudicatae. V reálném světě civilního procesu těch nástrah číhá mnohem více – počínaje nástrahami právními, přes nástrahy taktické a strategické při výslechu svědků, návrhu důkazů procesních námitek na postup soudu či druhého účastníka. Řízení před soudem je vlastně válka. Se vším všudy, která zapovídá pouze nejtěžší válečné zločiny. Ale jestli bude gentlemanským soubojem nebo hrou intrik plnou podpásových úderů, to závisí na jejích účastnících. Proto je třeba nepodceňovat nejen proces tvorby smluv ve fázi, kdy vzniká právní vztah, ale především přinejmenším stejnou péči věnovat i fázi vymáhání nároků z takového vztahu. Dříve, než procesní právo přes své i jen výše zmíněné dvě překážky navždy zakonzervuje stav, který zcela přebije původní ujednání stran ve smlouvě. V takovém případě potom vyznívají přinejmenším úsměvně slova některých kolegů zabývajících se pouze hmotným právem, že procesní právo je služkou práva hmotného. Spíše je procesní právo jako oheň – dobrý pomocník, ale zlý pán.

***

neprávník dnes ví, že když dlužník nereaguje na soudní obsílky, dříve či později k němu přijde exekutor. řízení před soudem je jako válka: jestli bude gentlemanským soubojem, nebo hrou intrik, je jen na účastnících.

Napsal Pavel Kolesár pro Právo a byznys 05/2013